NewsGarrettGalleryMediaMoviesODJ

NEWS:

______________________________________________________


Listopad 2007

wallpapery

30. listopadu 2007 v 19:51 | Luciášek |  Wallpapers
free image host free image host free image host free image host free image host free image host



Kapitola 6.- Safiřin slib

12. listopadu 2007 v 17:00 Eldest - kniha
Když to ráno po setkání s Radou starších Eragon čistil a promazával Safiřino sedlo - opatrně, aby se nepřepínal -, přišel ho navštívit Orik. Trpaslík počkal, dokud Eragon nedokončil jeden popruh, pak se zeptal: "Už je ti dnes lépe?"
"Trochu."
"Dobře, všichni potřebujeme být silní. Přišel jsem jednak proto, abych se zeptal na tvé zdraví, a také proto, že Hrothgar si přeje s tebou mluvit, pokud máš čas."
Eragon se na Orika s povzdechem pousmál. "Na něj mám čas vždycky. To musí vědět."
Orik se usmál. "Nu, ale je zdvořilé se nejdřív optat." Když Eragon odložil sedlo, Safira se vykulila ze svého rohu, vyloženého přikrývkami, a přivítala Orika přátelským zabručením. "Tobě také dobrý den," řekl s úklonou.
Orik je vedl jednou ze čtyř hlavních tronjheimských chodeb směrem k hlavnímu sálu a ke dvěma zrcadlově postaveným schodištím, která se stáčela do podzemí k trůnnímu sálu krále trpaslíků. Než však došli k hlavnímu sálu, dal se dolů malým rovným schodištěm. Eragonovi chvíli trvalo, než si uvědomil, že Orik zvolil postranní chodbu proto, aby se vyhnul pohledu na pozůstatky zničeného Isidar Mithrim.
Zastavili před žulovými dveřmi s rytinou koruny se sedmy hroty. Sedm trpaslíků v brnění na každé straně vchodu současně zabušilo do podlahy násadami svých motyk. Dřevo zadunělo o kámen a dveře se otevřely dovnitř.
Eragon kývl na Orika, pak se Safirou vešel do potemnělé místnosti. Blížili se ke vzdálenému trůnu, zatímco míjeli strnulé sochy, hírna, minulých trpasličích králů. Před těžkým černým trůnem se Eragon uklonil. Král trpaslíků v odpověď sklonil hlavu se stříbrnými vlasy, až rubíny zasazené do jeho zlaté helmy tlumeně zazářily ve světle luceren jako jiskry rozžhaveného železa. Volund, válečné kladivo, měl položené přes nohy u brnění.
Hrothgar začal obřadně: "Stínovrahu, vítej v mé síni. Mnohé jsi vykonal od doby, kdy jsme se viděli naposledy. A podle tvých skutků bude Morzanův meč v Tronjheimu vítán."
"Děkuji," pronesl Eragon důstojně a povstal.
"Dále, zaburácel trpaslík, "si přejeme, aby sis nechal brnění, které jsi měl v bitvě o Farthen Dur. Právě teď ho naši nejzručnější kováři spravují. Pracuje se i na dračím brnění, a až bude opravené, Safiro ho může používat tak dlouho, jak bude chtít, nebo dokud z něj nevyroste. To je to nejmenší, co můžeme udělat, abychom ti projevili svou vděčnost. Nebýt války s Galbatorixem, konaly by se hostiny a oslavy na tvou počest… Ty však musejí počkat na vhodnější dobu."
Eragon králi vyjádřil svůj i Safiřin vděk: "Jsi velkorysý nad všechna očekávání. Vážíme si tvých šlechetných darů."
Hrothgara to očividně potěšilo, ale i tak se zachmuřil, až se mu spojila obočí. "Ale nemůžeme se zabývat jen příjemnostmi. Naléhají na mě klany s požadavky, abych udělal to či ono ohledně Ažihadova nástupce. Když včera Rada starších oznámila, že budou podporovat Nasuadu, vzbudilo to povyk, jaký jsem neviděl od doby, kdy jsem nastoupil na trůn. Náčelníci se museli rozhodnout, zda přijmou Nasuadu, nebo budou hledat jiného kandidáta. Většina se shodla, že by Nasuada měla vést Vardeny, ale rád bych věděl, co si o tom myslíš ty, Eragone, než se přikloním k té či oné straně. Nejhorší, co může král udělat, je vypadat jako hlupák."
Kolik mu toho můžeme říct? Zeptal se Eragon Safiry, zatímco spěšně přemýšlel.
Vždycky s námi jednal čestně, ale nemůžeme vědět, co slíbil jiným. Raději bychom měli být opatrní, dokud Nasuada skutečně nepřevezme moc.
Dobře.
"Safira a já jsme souhlasili, že Nasuadě pomůžeme. Nebudeme odporovat jejímu jmenování. A," Eragon uvažoval, jestli nezachází příliš daleko, "já prosím, abys udělal to samé; Vardenové si nemohou dovolit mezi sebou bojovat. Potřebují jednotu."
"Nó," řekl Hrothgar a opřel se, "mluvíš s nečekanou rozhodností. Tvůj návrh je správný, ale rád bych věděl toto: Myslíš, že Nasuada bude moudrým vůdcem, nebo má její volba jiné důvody?"
Je to zkouška, varovala ho Safira. Chce vědět, proč jsme ji podpořili.
Eragon cítil, jak se mu rty kroutí v náznaku úsměvu. "Myslím, že je na svůj věk moudrá i obezřetná. Její volba bude pro Vardeny dobrá."
"A proto ji podporuješ?"
"Ano."
Hrothgar přikývl, až mu poklesl dlouhý, sněhobílý plnovous. "To se mi skutečně ulevilo. Poslední dobou tu bylo příliš málo zájmu o to, co je správné a dobré, a naopak příliš o to, co přinese osobní moc a prospěch. Je těžké dívat se na takové hlupáctví a nemít zlost."
Na chvíli se mezi nimi rozhostilo nepříjemné ticho, o to tíživější, že byli sami v dlouhém trůnním sále. Aby přerušil mlčení, zeptal se Eragon: "Co bude s dračí slují? Položí tam novou podlahu?"
Poprvé královy oči posmutněly a prohloubily okolní vrásky, které se kolem nich sbíhaly jako paprsky. Eragon nikdy neviděl, že by měl trpaslík takhle na krajíčku. "Musí se to řádně uvážit, než něco uděláme. Byl to hrozný čin, co Safira s Aryou provedly. Možná nezbytný, ale příšerný. Možná by bylo lepší, kdyby nás urgalové obsadili, než aby byl Isidar Mithrim rozbitý. Srdce Tronjheimu se roztříštilo a spolu s ním i ta naše." Hrothgar si položil pěst na prsa, pak pomalu rozevřel ruku a sáhl po násadě Volundu, omotané v kůži.
Safira se dotkla Eragonovy mysli. Rozpoznal směsici pocitů, ale co ho překvapilo nejvíc, byla její lítost a pocit viny. Upřímně litovala zániku Hvězdné růže, přestože k němu došlo z nutnosti. Maličký, řekla, pomoz mi. Potřebuji mluvit s Hrothgarem. Zeptej se ho: dokáží trpaslíci znovu sestavit Isidar Mithrim z úlomků?
Když zopakoval její slova, Hrothgar zamumlal něco ve svém jazyce a pak řekl: "Umíme to, ale co z toho? Trvalo by to měsíce nebo roky a výsledek by byl polorozpadlý výsměch nádheře, která kdysi zdobila Tronjheim! To je sprostota, kterou nikdy neschválím."
Safira dál upřeně hleděla na krále. Teď mu řekni, že pokud se jim podaří dát znovu dohromady Isidar Mithrim, aniž by chyběl jediný kousek, věřím, že ho dokážu zase scelit.
Eragon na ni zíral s otevřenými ústy, až ve svém úžasu zapomněl na Hrothgara. Safiro! Víš, kolik energie by to vyžadovalo! Sama jsi mi říkala, že nedokážeš kouzlit z vlastní vůle, jak si tedy můžeš být jistá, že tohle dokážeš?
Dokážu to, když je to opravdu potřeba. Bude to můj dar pro trpaslíky. Vzpomeň si na Bromovu hrobku; to by mohlo rozptýlit tvé pochybnosti. A zavři pusu - je to neslušné a král se dívá.
Když Eragon tlumočil Safiřinu nabídku, Hrothgar se narovnal a vykřikl: "Je to možné?! Dokonce ani elfové by se nemohli o něco takového pokusit."
"Věří svým schopnostem."
"Pak znovu sestavíme Isidar Mithrim, i kdyby to mělo trvat sto let. Vyrobíme pro drahokam rám a zasadíme každý kousek na původní místo. Nezapomeneme ani jediný střípek. I kdybychom museli větší kusy zlomit, abychom jimi dokázali pohnout, využijeme k tomu veškerý svůj um pro práci s kamenem, aby se neztratilo ani zrnko. Až skončíme, tak přijdete a vyléčíte Hvězdnou růži."
"Přijdeme," potvrdil Eragon a uklonil se.
Hrothgar se usmál a vypadalo to, jako by roztála žulová stěna. "Udělala jsi mi takovou radost, Safiro. Znovu mám důvod vládnout a žít. Pokud to uděláš, trpaslíci budou po nesčetné generace uctívat tvoje jméno. Teď jděte s mým požehnáním a já zatím rozhlásím tu novinu mezi klany. A nemusíte čekat na mé oficiální prohlášení, protože žádný trpaslík tuhle zprávu neodmítne; předejte ji každému, koho potkáte. Nechť se sály rozléhají jásotem naší rasy."
S poslední úklonou Eragon se Safirou odešli a opustili krále, který se stále ještě na trůnu usmíval. Venku Eragon hned popsal Orikovi, co se přihodilo. Trpaslík se okamžitě uklonil a políbil podlahu před Safirou. Pak se s úsměvem postavil, sevřel Eragonovu paži a řekl: "Opravdový zázrak. Dali jste nám přesně tu naději, kterou jsme potřebovali, abychom se dokázali vypořádat s nedávnými událostmi. Dnes večer se bude pít, na to dám krk!"
"A zítra je pohřeb."
Orik okamžitě vystřízlivěl. "Ano, zítra. Ale do té doby se nesmíme nechat rušit smutnými myšlenkami! Pojďte!"
Trpaslík vzal Eragona za ruku a táhl ho Trojheimem do obrovské hodovní síně, kde seděla spousta trpaslíků u kamenných stolů. Orik vyskočil na jeden z nich, až se nádobí rozletělo po zemi, a hromovým hlasem oznámil zprávu o Isidar Mithrim. Eragona skoro ohlušilo povzbuzování a výkřiky, které následovaly. Každý z trpaslíků trval na tom, že předstoupí před Safiru a políbí podlahu stejně jako předtím Orik. Když toto skončilo, záhy zanechali jídla a naplnili kamenné džbány pivem a medovinou.
Eragon se přidal k veselí s bezstarostností, která jeho samotného zaskočila. Pomáhalo mu to zmírnit smutek v srdci, ale přesto se pokusil odolat nezřízenému hýření, protože si byl vědom povinností, které ho čekali příští den, a chtěl mít čistou hlavu.
Dokonce i Safira si dala doušek medoviny, a když trpaslíci zjistili, že jí to chutná, dokulili sem pro ní celý sud. Elegantně zanořila mohutné čelisti do otevřeného sudu, vyprázdnila ho třemi dlouhými doušky, pak zvedla hlavu ke stropu a vychrlila obrovský plamen. Eragonovi trvalo několik minut, než trpaslíky přesvědčil, že je bezpečné znovu se k ní přiblížit, ale jakmile se mu to podařilo, přinesli jí - navzdory kuchařových námitkám - další sud a užasle sledovali, jak ho zase vyprázdnila.
Safira začínala být čím dál opilejší a její pocity a myšlenky zaplavovaly Eragona s větší a větší silou. Začalo pro něj být obtížné spoléhat na svoje vlastní smysly: její vidění se začalo mísit s jeho, rozmazávalo pohyby a měnilo barvy. Dokonce i pachy cítil jinak, stále výraznější a štiplavější.
Trpaslíci začali společně zpívat. Safira se kymácela ve stoje, broukala si s nimi a každý verš zakončila řevem. Eragon otevřel ústa, aby se k nim přidal, a zděsil se, když místo slov vyšel bručivý chrapot dračího hlasu. Tohle, pomyslel si a zavrtěl hlavou, tohle už je příliš… Nebo jsem jenom opilý? Usoudil, že na tom nezáleží, ať si má třeba dračí hlas, a pokračoval nespoutaně ve zpěvu.
Trpaslíci dál proudili po sálu, jak se zpráva o Isidar Mithrim rozšířila. Brzy se jich u stolů tísnily stovky, v širokém kruhu kolem Eragona a Safiry. Orik přivolal hudebníky, kteří se usídlili v rohu a stáhli zelené sametové potahy ze svých nástrojů. Zanedlouho se davem rozezněly líbezné melodie harf, louten a stříbrných fléten.
Uběhlo mnoho hodin, než se hluk a rozruch začal pomalu utišovat. Když se tak stalo, Orik znovu vylezl na stůl. Stál tam s nohama široce rozkročenýma, aby udržel rovnováhu, a se džbánem v ruce, čapku pobitou železnými pláty měl nakřivo a vykřikl: "Slyšte! Slyšte! Nakonec jsme slavili, jak se sluší. Urgalové jsou pryč, Stín je mrtvý a my jsme vyhráli!" Všichni trpaslíci souhlasně zabušili do stolů. Byla to dobrá řeč - krátká k věci. Ale Orik ještě neskončil. "Na Eragona a Safiru!" zakřičel a pozvedl korbel. To také mělo odezvu jaksepatří.
Eragon se postavil a uklonil se, což vyvolalo další jásot. Safira se postavila vedle něj na zadní a stočila si před ním nohu přes hrudník, aby tak napodobila jeho pohyb. Zapotácela se však a trpaslíci, kteří vytušili nebezpečí, a rozprchli se kolem. Stihli to tak tak. Safira s hlasitým žuchnutím spadla na záda a rozplácla se na hodovní stůl.
Eragonovi zády projela palčivá bolest a on se zhroutil v bezvědomí u jejího ocasu.

Kapitola 5.- Hon na lovce

11. listopadu 2007 v 16:14 Eldest - kniha
Roranovi křupala hlína pod nohama, když za časného rána vyrazil do údolí zahaleného chladnou mlhou. V závěsu za ním šel Baldor a oby měli tětivy dobře napjaté. Mlčky zkoumali okolí a hledali stopy zvěře.
"Támhle," zašeptal Baldor a ukázal na skupinu otisků vedoucích do ostružiní na břehu Anory.
Roran přikývl a vydal se po stopách. Zdály se být tak den staré, takže se odvážil promluvit. "Mohl bys mi poradit, Baldore? Myslím, že se dobře vyznáš v lidech."
"Jasně. O co jde?"
Roran se na dlouhou dobu odmlčel, takže byly slyšet jen jejich tlumené kroky. "Sloun chce provdat Katrinu, a to nikoli za mě. Každým dnem roste pravděpodobnost, že jí zařídí sňatek podle svého gusta."
"Co na to říká Katrina?"
Roran pokrčil rameny. "Je to její otec. Nemůže se donekonečna vzpírat jeho vůli, když nikdo, koho by ona chtěla, nepožádal o její ruku."
"A ten někdo jsi ty."
"Jo."
"A proto jsi byl tak brzy vzhůru." To bylo konstatování.
Roran se příliš trápil, takže vůbec vlastně neusnul. Celou noc přemýšlel o Katrině a snažil se najít řešení jejich těžké situace. "Nesnesu, představu, že bych ji ztratil. Ale myslím, že nám Sloun nedá požehnání kvůli mému postavení a tak."
"To si taky myslím," souhlasil Baldor. Koutkem oka pohlédl na Rorana. "Takže s čím chceš poradit?"
Roran se nervózně zasmál. "Jak jinak můžu přesvědčit Slouna? Jak můžu vyřešit tuhle situaci, abych nerozpoutal krevní mstu?" Rozhodil ruce. "Co mám dělat?"
"Nic tě nenapadá?"
"Napadá, ale nic, co by mě těšilo. Napadlo mě, že bychom s Katrinou mohli prostě oznámit, že jsme zasnoubení - což ještě nejsme -, a nést následky. Slouna by to přinutilo, aby se zásnubami smířil."
Baldor svraštil čelo a opatrně řekl: "Možná, ale taky by to pobouřilo většinu lidí v Carvahallu. Jen málokdo by vám to schvaloval. A ani by nebylo moudré nutit Katrinu, aby si volila mezi tebou a svou rodinou; za pár let by ti to mohla zazlívat."
"Já vím, ale jakou jinou mám možnost?"
"Než uděláš takový zásadní krok, zkus si Slouna naklonit. Přece jen je tu šance, že uspěješ, pokud se mu řádně vysvětlí, že zarputilou Katrinu si stejně nikdo jiný nevezme. Zvlášť když budeš poblíž, abys jejímu manželovi nasadil parohy." Roran se ušklíbl, ale oči měl stále upřené na zem. Baldor se zasmál. "Pokud neuspěješ, pak ano, můžeš se do toho směle vrhnout s vědomím, že jsi skutečně vyčerpal všechny ostatní možnosti. A lidé po tobě nebudou mít takovou chuť plivat, žes porušil tradice, a spíš řeknou, že si to Sloun zavinil sám vlastní tvrdohlavostí."
"Ani jedna cesta nebude snadná."
"Tos přece věděl už na začátku." Baldor se znovu zachmuřil a pokračoval: "Pokud se postavíš Slounovi, nepochybně padnou ostrá slova, ale věci se nakonec zklidní - možná to nebude ideální, ale aspoň to bude snesitelné. Kromě Slouna lze totiž skutečně urazit jenom někoho tak prudérního, jako je Quimby. Mimochodem, vážně nechápu, jak dokáže Quimby uvařit tak lahodný nápoj, když je sám tak škrobený a ztrpklý."
Roran chápavě přikývl. Zloba by mohla v Carvahallu vřít celé roky. "Jsem rád, že jsme si mohli promluvit. Bylo to…" Zaváhal, když si vzpomněl na všechny ty hovory, co vedli s Eragonem. Byli spolu jako bratři a pro Rorana bylo nesmírně povzbudivé vědět, že má někoho, kdo mu bude vždycky naslouchat. A vědět, že mu ten člověk vždycky pomůže, ať to stojí cokoli.
Bez takového pouta teď cítil jenom prázdnotu.
Baldor ho nenutil, aby dokončil větu. Místo toho se napil z měchu na vodu. Roran ušel pár metrů a potom se zastavil, když ho z myšlenek vytrhl nenadálý zápach.
Byla to těžká vůně spáleného masa a ohořelých borovicových větví. Kdo by tu mohl být kromě nás? Zhluboka se nadechl, otočil se kolem dokola a snažil se určit místo, kde hoří oheň. Zespoda od silnice se do něj opřel mírný závan horkého kouře. Jídlo vonělo tak, že se mu seběhli sliny.
Kývl na Baldora, který k němu přispěchal. "Cítíš to?"
Baldor přikývl. Společně se vrátili na silnici a šli po ní směrem na jih. Asi po třiceti metrech zahýbala cesta kolem houštiny topolů a mizela z dohledu. Když se přiblížili k zatáčce, začaly k nim doléhat hlasy, tlumené hustou ranní mlhou nad údolím.
Na kraji houští Roran zpomalil a zastavil. Byla by hloupost překvapit někoho, kdo se asi také vydal na lov. Přesto ho něco znepokojovalo. Snad to bylo množství hlasů; skupina se zdála být větší než kterákoli rodina v údolí. Bez uvažování sešel z cesty a vklouzl za podrost, který houští lemoval.
"Co to děláš?" zašeptal Baldor.
Roran si položil prsty na ústa a dál se plížil podél silnice a našlapoval co nejtišeji. Když obešel zatáčku, ztuhl.
Na trávě u silnice byl tábor vojáků. Třicet přileb se blýskalo v paprscích ranního světla, zatímco jejich vlastníci hltali slepice a dušené maso uvařené na několika ohních. Muži byli postříkáni blátem a špinaví po cestě, ale přesto byl na jejich červených tunikách vidět Galbatorixův symbol, klikatý plamen vyšitý zlatou nití. Pod tunikami měli oblečené kožené brnění, obtěžkané nýtovanými pláty ocele, meč s širokou čepelí, i když mezi nimi byla skupinka lučištníků a další skupinka s hrozivými halapartnami.
A uprostřed se krčily dvě pokroucené černé postavy, které Roran poznal podle toho, jak mu je řada vesničanů popisovala po jeho návratu t Therinsfordu: cizinci, kteří zničili jeho farmu. Krev mu ztuhla v žilách. Oni slouží Království! Udělal krok vpřed a prsty nahmatal šíp, ale v tom ho Baldor popadl za vestu a přitáhl ho k zemi.
"Nedělej to. Oba nás zabijí."
Roran na něj pohlédl a odfrkl si. "To… to jsou ti grázlové…" Zarazil se, když si všiml, že se mu třesou ruce. "Vrátili se!"
"Rorane," zašeptal naléhavě Baldor, "nemůžeme nic dělat. Podívej, pracují pro krále. I kdyby se ti podařilo utéct, všude bys byl psanec a přinesl bys do Carvahallu neštěstí."
"Co chtějí? Co můžou chtít?" Král. Proč by Galbatorix potřeboval, aby mučili mého otce?
"Pokud nedostali od Gera, to co chtěli, a Eragon utekl s Bromem, pak musejí chtít tebe." Baldor se odmlčel a nechal slova odeznít. "Musíme se vrátit a všechny varovat. Pak se musíš skrýt. Koně mají jenom ti dva cizinci. Když poběžíme dostaneme se tam první."
Roran zíral křovím na nic netušící vojáky. Jeho srdce toužilo po nelítostné pomstě, toužil zaútočit a bojovat, vidět původce svého neštěstí prošpikované šípy a dát jim, co si zaslouží. Nezáleželo na tom, jestli umře, pokud by tak mohl smýt svou bolest a smutek v jediném ukrutném okamžiku. Jediné, co musel udělat, bylo rozhrnou houští. To ostatní už přijde samo.
Jeden jediný krůček. S přidušeným vzlykotem zaťal pěst a sklopil pohled. Nemůžu opustit Katrinu. Na okamžik strnul, s očima pevně zavřenýma, a pak se zoufale pomalu přinutil odejít. "Tak pojďme domů."
Ani nečekal na Baldorovu odpověď a proklouzl mezi stromy tak rychle, jak se jen odvážil. Jakmile byl tábor z dohledu, vyrazil zpátky na silnici a utíkal po prašné cestě a všechno své zoufalství, zlost a strach vložil do rychlého běhu.
Baldor se hnal za ním a na rovných úsecích ho doháněl. Roran konečně zpomalil do klidnějšího tempa a počkal na něj. Pak řekl: "Ty to rozhlásíš, já si zatím promluvím s Horstem." Baldor přikývl a oba se znovu dali do běhu.
Po dvou mílích se zastavili, aby se napili a krátce si odpočinuli. Pak pokračovali nízkými kopci před Carvahallem. Narovná krajina je výrazně zpomalila, ale i tak se před nimi brzy vynořila vesnice.
Roran okamžitě zamířil ke kovárně a nechal Baldora, aby se vydal do středu vesnice. Cestou kolem domů Roran rozrušeně zvažoval plány, jak se buď vyhnout těm cizincům, nebo je zabít, aniž by přivodil hněv Království.
Vrazil do kovárny, kde zastihl Horsta, jak zaklepává čep do boku Quimbyho povozu a zpívá si:
hej, ó!
A řinkání a cinkání,
Železo mi vyzvání!
Kovám tenhle kousek země,
Bum bác do něj, kdepak jemně.
Jó, mně se neubrání!
Když Horst uviděl Rorana, ruka s palicí se mu zastavila ve vzduchu. "Co se děje hochu? Je Baldor zraněný?"
Roran zavrtěl hlavou, předklonil se a ztěžka oddechoval. V krátkých intervalech postupně vylíčil všechno, co viděli a co z toho lze vyvodit. Hlavně už teď bylo jisté, že ti cizinci jsou ve službách Království.
Horst si přejížděl rukou po plnovousu. "Musíš odejít z Carvahallu. Vezmi si v domě nějaké jídlo, pak si dojdi pro mou kobylu - Ivor s ní vytahuje pařezy - a odjeď k úpatí hor. Až budeme vědět, co vojáci chtějí, pošlu Albriecha nebo Baldora se zprávou."
"Co řekneš, když se na mě budou vyptávat?"
"Že jsi odjel na lov a že nevíme, kdy se vrátíš. To zní věrohodně a myslím, že se určitě nebudou toulat po okolí - ze strachu, aby tě nepropásli. Za předpokladu, že jsi to skutečně ty, koho hledají."
Roran přikývl, pak se otočil a pádil do Horstova domu. Uvnitř sundal ze zdi koňské postroje a brašny, rychle svázal tuříny, řepu, proužky sušeného masa a bochník chleba do uzlíku z přikrývek, popadl cínový kotlík a vyřítil se ven. Zastavil se jen na okamžik, aby Elain vysvětlil situaci.
Veliký ranec se zásobami se mu špatně držel v náručí, když běžel na východ z Carvahallu k Ivorově farmě. Ivor stál za statkem a vrbovým proutkem lískal kobylu, která se s námahou tahala rozvětvené kořeny jilmu ze země.
"Poběž sem!" vykřikl farmář. "Pojď se taky zapřáhnout!" Kůň se třásl vypětím, měl pěnu u huby, ale pak naposledy zabral, pařez se naklonil na stranu a kořeny vystřelily k nebi jako shluk dlouhých pokroucených prstů. Ivor zastavil kobylu cuknutím uzdy a dobromyslně ji poplácal po šíji. "Dobrá… A je to."
Roran ho už z dálky zdravil, a když byl blíž, ukázal na koně. "Potřebuji si ji půjčit." Potom teprve vysvětlil proč.
Ivor zaklel a s reptáním začal vypřáhat kobylu. "Jakmile začnu pořádně něco dělat, tak mě něco vyruší. Pokaždé." Založil ruce na prsou a zamračil se, když Roran připoutával sedlo a zcela se do toho zabral.
Jakmile byl připravený, vyskočil Roran na koně s lukem v ruce. "Omlouvám se za ty potíže, ale nemohu nic jiného dělat."
"Dobrá, nedělej si s tím starosti. Hlavně ať tě nechytí."
"Dám si pozor."
Když zarazil paty do třísel kobyly, slyšel Roran volat Ivora: "A hlavně se neskrývej nikde tady poblíž!"
Roran se zazubil a zavrtěl hlavou, skloněný nízko za krkem koně. Brzy dorazil k úpatí Dračích hor a prodíral se do kopců, které tvořily severní hranici údolí Palancar. Odtamtud vylezl na skalnatý výběžek v horském úbočí, odkud mohl pozorovat Carvahall, aniž by ho někdo viděl. Pak uvázal koně, usadil se a vyčkával.
Zachvěl se, když se rozhlédl kolem po temných borovicích. Nepobýval rád v takové blízkosti Dračích hor. Sotvakdo z Carvahallu se odvážil vkročit do pásma hor, a kdo to přece jen udělal, ten se mnohdy nevrátil.
Zanedlouho Roran uviděl vojáky, jak ve dvojstupu pochodují po silnici, v čele se dvěma hrozivými černými postavami. Na okraji Carvahallu je zastavila nesourodá skupina mužů, někteří z nich měli krumpáče v rukou. Obě strany spolu chvíli mluvili, pak se prostě postavily jedna druhé jako vrčící psi, kteří čekají, kdo zaútočí první. Napětí trvalo dost dlouho, nakonec však muži z Carvahallu ustoupil stranou a nechali nezvané hosty projít.
Co bude dál? Uvažoval Roran a pohupoval se na patách.
Navečer se vojáci utábořili na poli těsně u vesnice. Jejich stany utvořily nízký šedý čtverec, který se třepotal podivnými stíny, jak hlídky obcházely hranice tábora. Uprostřed čtverce rozdělali obrovský oheň, ze kterého stoupal sloup kouře.
Roran se také utábořil a teď jen pozoroval a přemýšlel. Vždycky se domníval, že když cizinci zničili jeho domov, dostali, co chtěli - tedy ten kámen, který Eragon přinesl z Dračích hor. Určitě ho nenašli, usoudil. Možná se Eragonovi podařilo uprchnout i s kamenem… Možná cítil, že musí odejít, aby ho ochránil. Zamračil se. Tím by se dalo vysvětlit, proč Eragon utekl, ale stále se to Roranovi zdálo přitažené za vlasy. Ať už byl důvod jakýkoli, ten kámen musí být neuvěřitelně cenný, když král poslal tolik mužů, aby ho dostal. Nechápu, co na něm je. Možná je kouzelný.
Zhluboka se nadechl chladného vzduchu a zaposlouchal se do houkání sovy. Vtom ho upoutal nějaký pohyb. Pohlédl dolů a viděl muže, který se blížil do lesa pod ním. Roran se přikrčil za balvan a natáhl luk. Čekal, dokud si nebyl jistý, že je to Albriech, a pak potichu zapískal.
Albriech brzy dorazil k balvanu. Na zádech měl nacpaný ruksak, který si odfrknutím pustil na zem. "Myslel jsem, že tě snad nenajdu."
"Jsem překvapený, že jsi to dokázal."
"Nemůžu říct, že by mě těšilo procházet se lesem po setmění. Čekal jsem, že narazím na medvěda nebo na něco ještě horšího. Podle mě nejsou Dračí hory vhodné místo pro lidi."
Roran ukázal hlavou ke Carvahallu. "Tak proč tu jsou?"
"Mají tě odvést do vězení. Jsou ochotni čekat, dokud se nevrátíš z lovu."
Roran ztěžka dosedl a žaludek se mu sevřel v neblahé předtuše. "Řekli proč? Zmínili se o tom kameni?"
Albriech zavrtěl hlavou. "Říkali jen, že je to králova věc. Celý den se vyptávali na tebe i na Eragona - to je to jediné, co je zajímá." Zaváhal. "Zůstal bych, ale všimnou si, pokud tam zítra nebudu. Donesl jsem spousta jídla a přikrývek a taky nějaké Gertrudiny hojivé masti, kdyby ses zranil. Nemělo by ti nic chybět."
Roran sebral všechny síly, aby se usmál. "Díky za pomoc."
"To by udělal každý," řekl Albriech a rozpačitě přitom pokrčil rameny. Už byl na odchodu, když ještě prohodil přes rameno: "Mimochodem, ti dva cizinci… říkají jim ra'zakové."

Zar'roc

10. listopadu 2007 v 11:50 | Luciášek |  Eragon - film
Zar'roc:
Meč Jezdce Morzana, byl ukován elfskou kovářkou Rhunön, která ho udělala nezlomitelný a nezničitelný. Do jeho rubínu se dá ukládat energie, tak aby si ji nositel mohl pozdě vzít a dobýt své síly. Když byl Morzan, Křivopřísežník, zabit Bromem, tak mu sebral meč a později ho daroval Eragonovi. Lidé neměli Zar'roc v lásce, ale když s ním zabil Durzu, Stína, změnili na meč názor. Nakonec si ho vzal jako právoplatné dědictví prvorozeného Murtagh, když ho Eragonovi sebral, během Bitvy na Hořících pláních.

free image host free image host free image host


Oblíbené stránky s Garrettem

3. listopadu 2007 v 19:36 Oblíbené stránky s Garrettem
http://www.hedlund-daily.com/x=fancenter.php´- úžasný animace a avantary s Garrettem!

Kapitola 4.- Roran

3. listopadu 2007 v 10:47 Eldest - kniha
Roran se plahočil do kopce.
Zastavil a skrz rozcuchané vlasy mžoural do slunce. Pět hodin do západu. Nebudu tam moct dlouho zůstat. S povzdechem pokračoval podél řady jilmů, z nichž každý rostl uprostřed kruhu neposekané trávy.
Dnes se vydal na farmu poprvé od té doby, co s Horstem a dalšími šesti muži z Carvahallu odnesli ze zničeného domu a spálené stodoly všechno, co stálo za záchranu. Trvalo skoro pět měsíců, než dokázal pomyslet na návrat.
Když byl Roran na vrcholu kopce, zastavil se a zkřížil paže na prsou. Před ním ležely pozůstatky domova jeho dětství. Roh domu ještě stál - polorozpadlý a ohořelý -, ale zbytek byl srovnaný se zemí a stihl zarůst trávou a plevelem. Ze stodoly už nebylo vidět vůbec nic. Těch pár akrů, které dokázali každý rok obdělávat, teď bylo plný pampelišek, hořčice a různých travin. Tu a tam přežila zbloudilá řepa nebo tuřín, ale to bylo tak všechno. Přímo za farmou se rozprostíral hustý pár stromů, který zakrýval řeku Anoru.
Roran zaťal ruku v pěst a bolestivě se mu sevřely čelisti, když přemáhal směsici zlosti a smutku. Na dlouhé minuty zůstal stát jako přikovaný a zachvěl se, kdykoli jím projela nějaká příjemná vzpomínka. Tohle místo představovalo celý jeho život a ještě víc. Byla to jeho minulost… a je budoucnost. Jeho otec, Gero, jednou řekl: "Tahle půda je mimořádná věc. Pečuj o ni a ona bude pečovat o tebe. To pro tebe udělá jen málokdo." Přesně to zamýšlel Roran udělat, dokud se jeho svět neroztříštil tichou zprávou od Baldora.
Se zaúpěním se otočil a vykročil zpátky k silnici. Hrůzu té chvíle stále cítil někde uvnitř. Přijít během jediného okamžiku o všechny své blízké byl zážitek, který ho změnil a ze kterého se nikdy nevzpamatuje. Pronikal do veškerého jeho chování a každého postoje.
Také to Rorana přinutilo přemýšlet víc než kdykoli předtím. Jako by měl dosud mysl svázanou pouty, která se najednou zpřetrhala a dovolila mu uvažovat o věcech do té doby nepředstavitelných. Třeba že se možná neměl stát farmářem nebo že spravedlnost - největší hodnota písní a legend - ve skutečnosti příliš nefunguje. Někdy podobné myšlenky opakovaly jeho vědomí natolik, že ráno stěží dokázal vstát a cítil se zavalený jejich tíhou.
Otočil se zpátky a zamířil na sever údolím Palancar do Carvahallu. Klikaté hory po obou stranách byly obtěžkané sněhem, navzdory jarní zeleni, která se během posledních týdnů rozrůstala na dně údolí. Na nebi se směrem k vrcholkům nesl jediný šedý mrak.
Roran si přejel rukou po strništi na bradě. Tohle všechno zavinil Eragon - on a jeho zatracená zvědavost - tím, že přinesl ten kámen z Dračích hor. Roranovi trvalo týdny, než došel k tomuto závěru. Vyslechl všechno, co mu kdo řekl. Několikrát si nechal od Gertrudy - vesnické léčitelky - nahlas přečíst dopis, který mu zanechal Brom. Ale nebylo jiné vysvětlení. Ať už ten kámen znamenal cokoli, musel sem ty cizince přitáhnout on. Proto Eragonovi přičítal vinu za Gerovu smrt, i když kvůli tomu na něj zlost neměl; věděl, že Eragon nechtěl nikomu ublížit. Ne, jeho rozhněvalo to, že Eragon Gera nepohřbil, utekl od svých závazků a vůbec pryč z údolí Palancar se starým vypravěčem na nějakou bláznivou cestu. Jak mohl Eragon brát tak malé ohledy na ty, které tu zanechal? Utekl, protože se cítil provinile? Měl strach? Pobláznil ho Brom divokými příběhy o dobrodružství? Ale proč by Eragon naslouchal takovým věcem právě v takové době?… Ani nevím, jestli už je mrtvý, nebo ještě žije.
Roran se zakabonil a povolil ramena, už na to nechtěl myslet. Bromův dopis… Pche! Nikdy se nesetkal se směšnější snůškou výmyslů a hrozivých náznaků. Jediná věc, která z toho dávala smysl, byla vyhnout se těm cizincům, což dá rozum. Byl to starý blázen, usoudil.
Koutkem oka Roran zahlédl záblesk pohybu. Otočil se a uviděl, srnce se sametovými rohy. Ujistil se, že si správně zapamatoval tohle místo, aby je zítra našel. Byl pyšný, že dokáže lovit tak dobře, aby se uživil v Horstově domě, i když nebyl nikdy tak zručný jako Eragon.
Pokračoval v cestě, znovu pohroužen do vlastních myšlenek. Po Gerově smrti přestal pracovat v Demptonově mlýně v Therinsfordu a vrátil se do Carvahallu. Horst svolil, že mu poskytne přístřeší, a v následujících měsících mu dal i práci v kovárně. Kvůli zármutku Roran odsouval rozhodování o budoucnosti a teprve před dvěma dny so konečně ujasnil, jak bude dál postupovat.
Chtěl se oženit s Katrinou, řezníkovou dcerou. Proto také šel prve do Therinsfordu, aby vydělal peníze pro hladký začátek jejich společného života. Ale teď, bez farmy, domova a možnosti obživy už Roran nemohl s čistým svědomím požádat o Katrininu ruku. Hrdost by mu to nedovolila. A navíc si namyslel, že by její otec Sloun strpěl nápadníka s tak žalostnými vyhlídkami. I za těch nejpříznivějších okolností Roran očekával, že bude mít potíže přesvědčit Slouna, aby mu Katrinu dal; nikdy spolu neměli přátelské vztahy. A bylo nepřípustné, aby si Roran vzal Katrinu bez svolení jejího otce. Tedy pokud si nepřejí roztržku s její rodinou, pobouření ve vesnici kvůli porušení tradice a hlavně Slounovu krevní mstu.
Když Roran zvážil situaci, považoval za jedinou možmost obnovení farmy, i kdyby měl dům a stodolu postavit sám. Bude to těžké, začít od nuly, ale až upevní svou pozici, může přijít za Slounem se vztyčenou hlavou. Budeme si moct promluvit nejdřív příští jaro, pomyslel si Roran s úšklebkem.
Věděl, že Katrina počká - aspoň nějakou dobu.
Pokračoval vyrovnaným tempem až do večera, kdy konečně zahlédl vesnici. Kolem domů viselo prádlo na šňůrkách natažených z okna do okna. Muži se vraceli z okolních polí, hustě porostlých pšenicí vysetou na podzim. za Carvahallem se v západu slunce třpytily půl míle vysoké vodopády Igualda, které se řítily z Dračích hor do Anory. Ten obyčejný pohled Rorana zahřál. Nic člověka tak neuklidní, jako když je všechno na svém místě.
sešel z cesty a vylezl do svahu, kde stál Horstův dům s výhledem na Dračí hory. Dveře už byly otevřené. Vstoupil dovnitř a po hlasech šel do kuchyně.
Byl tam Horst, opřený o drsný stůl přisunutý do rohu místnosti, rukávy vykasané k loktům. Vedle něj stála jeho žena Elain, která už byla skoro pět měsíců těhotná, a spokojeně se usmívala. Naproti nim stáli jejich synové, Albriech s Baldorem.
Když Roran vstoupil, Albriech zrovna říkal: "…a já ještě ani nevyšel z kovárny! Than přísahá, že mě viděl, ale já byl přitom na druhé straně vesnice."
"Co se děje?" zeptal se Roran a vyklouzl z ruksaku.
Elain si vyměnila pohled s Horstem. "Dám ti něco k jídlu." Postavila před něj chleba a misku studeného dušeného masa. Pak mu pohlédla do očí, jako by z nich chtěla něco vyčíst. "Jak to tam vypadá?"
Roran pokrčil rameny. "Všechno dřevo buď shořelo, nebo shnilo - nic se nadá použít. Studna je neporušená, za což bych měl asi být vděčný. Co nejdřív budu muset pokácet stromy na dům, jestli chci mít v době setby střechu nad hlavou. A teď mi řekněte, co se stalo."
"Cha!" zvolal Horst. "Máme tu takový spor. Thanovi chybí a myslí si, že ji vzal Albriech."
"Nejspíš ji odhodil někde v trávě a zapoměl, kde ji nechal," odfrkl si Albriech.
"Nejspíš," souhlasil Horst s úsměvem.
Roran se zakousl do chleba. "To vůbec nedává smysl, aby tě takhle obvinil. Kdybys potřeboval kosu, mohl by sis ji přece vyrobit."
"Já vím," řekl Albriech a sesul se na židli, "ale místo aby si hledal tu svou, začal reptat, že viděl ze svého pole někoho odcházet a že ten někdo vypadal jako já... A protože nikdo jiný navypadá jako já, musel jsem tu kosu okrást."
Byla pravda, Albriechtovi nabyl podobný nikdo. Zdědil jak otcovu mohutnost, tak Elaininy medově světlé vlasy, díky nimž byl v Carvahallu nezaměnitelný, protože většina ostatních měla vlasy hnědé. Jeho bratr Baldor byl hubenější a tmavovlasý.
"Určitě se najde," řekl potichu Baldor. "Do té doby by tě to nemělo štvát."
"To se ti snadno řekne."
Když Roran dojedl poslední kus chleba a dal se do dušeného masa, zeptal se Horsta: "Budeš mě zítra na něco potřebovat?"
"Na nic zvláštního. Budu jen pracovat na Quimbyho voze. Ten zatracený rám pořád nesedí přesně."
Roran spokojeně přikývl: "Dobrá. Vezmu si den volna a půjdu na lov. O kus dál v údolí je pár srn, co nevypadají zrovna vyhuble. Aspoň žebrajim vidět nebyla."
Baldor se najednou rozzářil. "Nechceš společnost?"
"Určitě. Můžeme vyrazit už za svítání."
Roran si po jídle vydrhnul obličej a ruce a vyrazil ven, aby si vyčistil hlavu. Pomalu se protahoval a kráčel k návsi.
V půli cesty ho upoutaly vzrušené hlasy před hostince U Morna. Zvědavě se otočil a zamířil tam. Na verandě seděl muž středního věku zahalený koženým kabátem sešitým z různých kousků a vedle něj ležel ruksak ověšený ocelovými pastmi lovce kožešin. Kolem se shromáždilo několik desítek posluchačů.
Muž zeširoka rozhodil rukama a vyprávěl: "Takže když jsem přijel do Therinsfordu, šel jsem za tím chlapíkem. Neil je dobrák a poctivec; na jaře mu pomáhám na polích."
Roran přikývl. Lovci kožešin trávili zimu v horách a vraceli se na jaře, aby prodali kožešiny koželuhům, jako je Gedrik, a nechali se najmout na nějakou sezónní práci,obvykle jako pomocníci na farmě. Carvahall byla nejsevernější vesnice v Dračích horách, a proto tudy procházela spousta lovců. To byl také jeden z důvodů, proč měl Carvahall svůj hostinec, kováře a koželuha.
"Po pár džbáncích piva - abych si po půl roce mlčení, možná krom nadávek, když jsem ztratil past na medvěda, promazal mluvidla, jak jistě rozumíte - jsem přišel k Nielovi, pěnu jsem měl ještě na vousech, a dali jsme se do řeči. Jak jsme tak klábosili, ptám se ho celkem družně, co nového v Království nebo s králem - ať ho napadne sněť a vředy. Narodil se někdo nebo zemřel nebo vyhostili někoho, o kom bych měl vědět? A představte si, Neil se ke mně naklonil, celý zvážněl a řekl, že se povídá, že se v Dras-Leoně a Gil'eadu dějí divné věci a vlastně všude v Alagaesii. Urgalové se prý úplně vytratili z obydlených oblastí, dobře že tak, ale nikdo neví proč a kam.Navíc polovina obchodů v Království zkrachovala po nájezdech a nejrůznějších útocích a z toho, co jsem slyšel, to nevypadá na dílo obyčejných lupičů, protože útoky jsou moc rozšířené a plánované. Neukradnou totiž nikdy řádné zboží, jenom ho spálí nebo zničí. Ale to není všechno, ba ne, je to mnohem horší."
Lovec zavrtěl hlavou, usrknul si z měchu víno a zas pokračoval: "Všude se mluví o tom, že v severních oblastech řádí Stín. Viděli ho na okraji Du Weldenvarden a Gil'eadu. Má prí špičaté zuby, oči červené jako víno a vlasy rudé jako krev, kterou pije. A co hůř, zdá se, že našeho drahého, šíleného vladaře něco rozzlobilo, tak je to. Před pěti dny se v Therinsfordu zastavil nějaký žonglér na své osamělé cestě do Ceunonu a říkal, že král shromažďuje a někam vysílá vojsko, ale proč, to netušil." Pokrčil rameny. "Jak mě učil tatík, když jsem byl ještě dítko, není kouře bez ohýnku. Možná je to kvůli Vardenům. Ti za poslední léta tomu starému Železnému kostlivci vážně museli pěkně lézt krkem. Nebo se Galbatorix nakonec rozhodl, že už dál nebude trpět Surdu. U té aspoň ví, kde ji hledat, na rozdíl od těch vzbouřenců. Rozmáčkne Surdu jako medvěd mravence, uvidíte."
Roran zamrkal, když kolem lovce propukla palba otázek. Dost pochyboval o zprávách o Stínovi - zněly spíš jako příběh, který si mohl opilý zálesák vymyslet -, ale zbytek se zdál být natolik špatný, že to mohla být pravda. Surda… O téhle vzdálené zemi měli v Carvahallu jen málo zpráv. Přinejmenším ale Roran věděl, že ačkoli mezi Surdou a Královstvím panuje zdánlivé příměří, žijí Surdané v neustálém strachu, že je jejich mocnější severní soused napadne. Říkalo se, že jejich král Orrin z toho důvodu podporuje Vardeny.
Pokud měl lovec s Galbatorixem pravdu, mohlo by to v budoucnu znamenat ošklivou válku, doprovázenou tíží rostoucích daní a brané povinnosti. Raději bych žil v době bez významných událostí a vratů. Už tak těžké životy jako ty naše jsou v dobách bouří skoro ztracené.
"A co víc, dokonce se povídá o…" Tady se lovec odmlčel a se znalým výrazem si ukazováčkem poklepal ze strany na nos. "Povídá se o novém Jezdci v Alagaesii." Pak se zasmál, hlasitě a od srdce, a plácal se přitom do břicha, až se kolébal zepředu dozadu.
Roran se také zasmál. Příběhy o Jezdcích se objevovaly každých pár let. První dva nebo tři vzbudily jeho zájem, ale brzy se naučil nevěřit takovým zprávám, protože z nich nakonec nikdy nic nebylo. Tyhle fámy byly jenom vysněné báchorky těch, kdo toužili po radostnější budoucnosti.
Už byl na odchodu, když v rohu hostince zahlédl stát Katrinu v dlouhých červenohnědých šatech zdobených zelenou stuhou. Hleděla na něj stejně upřeně jako on na ni. Přešel k ní, letmo se dotkl jejího ramene a společně vyklouzli ven.
Došli až na okraj Carvahallu, kde spolu stáli a dívali se na hvězdy. Obloha byla jasná a třpytila se tisíci nebeskými ohýnky. A nad nimi se od severu k jihu klenul překrásný perleťový pás, který stékal od obzoru k obzoru jako diamantový prach vylitý ze džbánku.
Aniž by na něj pohlédla, opřela si hlavu o jeho rameno a zeptala se: "Jaký jsi měl den?"
"Vrátil jsem se domů." Ucítil, jak strnula.
"A jaké to bylo?"
"Hrozné." Hlas mu uvázl, ztichl a pevně ji držel. Vůně jejích měděných vlasů na jeho tváři byla jako elixír z vína, koření a voňavky. Prostoupila jej, teplá a uklidňující. "Dům, stodola, pole - všechno zarůstá… Ani bych je nenašel, kdybych nevěděl, kde hledat."
KAPITOLA NENÍ HOTOVÁ!